Řada významných komentátorů a politiků se shoduje, že hlavní boj o moc v západním světě probíhá mezi globalismem a nacionalismem (1,2,3). Hlavními představiteli globalistů jsou nadnárodní finanční elity, symbolizované především finančním spekulantem Georgem Sorosem (7,9). Cílem globalistů je získat světovládu tím, že odstraní hlavní překážku, kterou jsou národní státy. K tomu cíli se snaží oslabit suverenitu národních států a zničit národní kulturu, která vytváří přirozený pocit sounáležitosti mezi členy daného národa.
Namísto hrubého násilí, které v minulosti k porobení jiných národů volili různí diktátoři a režimy, globalisté pracují jinak. Volí metodu pomalejší, ale z dlouhodobého pohledu účinnější: pomalý rozklad národů zevnitř. Kromě snahy „naředit“ původní obyvatelstvo lidmi s odlišnou, nepřizpůsobivou kulturou, je hlavní zbraní globalistů šíření ideologie neomarxismu (4,5). To je i případ Istanbulské úmluvy (6).
Neomarxismus je totalitní ideologie, v které je hlavním cílem zničit národy západní civilizace pomocí rozkladu národní kultury (7,8). Národní kultura je založena na zvycích, pravidlech, hodnotách a předpokladech, které určují, co je v dané společnosti důležité, jak se lidé mají k sobě chovat. Pokud chcete zničit kulturu, potom spolehlivou cestou je změnit pravidla, na kterých je založená. Právě o to se snaží neomarxismus.
Neomarxisté postupují tak, že se snaží přirozeně vzniklé a funkční rozdíly ve společnosti prohlásit za takzvané „zvýhodnění“ jedné skupiny oproti druhé (4,5). Potom toto „zvýhodnění“ prohlásí za zdroj zla a společenské nespravedlnosti a vyhlásí mu „svatou“ válku. Tzv. „zvýhodněné“ skupiny jsou pak odsunovány na okraj společnosti a tzv. „znevýhodněné“ skupiny musí získat přednostní postavení. Velké úsilí je věnováno převýchově společnosti jako celku a především tzv. „zvýhodněných“ skupin, aby se podřídily novým pravidlům.
Zásadní postavení v celém procesu této zásadní přeměny společnosti hrají neomarxistické neziskové organizace, které jsou v předních řadách boje za „sociální spravedlnost“ (7,9). Tyto neziskovky jsou placeny globalisty (např. Sorosovou Open Society Foundations), s nimi spřízněnými organizacemi (EU, Evropskou komisí, OSN) a často veřejných rozpočtů národních států. To, do jaké míry tyto nikým nevolené organizace již nyní ovlivňují naši politiku, kulturu, výchovu a vzdělávání, je téma na samostatné pojednání.
Istanbulská úmluva vykazuje všechny znaky neomarxismu (6). Za společensky nebezpečnou a zvýhodněnou skupinu jsou prohlášeni muži. V neomarxistickém pohledu se postavení a role mužů zásadně mění. Muži již nejsou hrdinové, tvůrci, obětaví otcové a manželé, ochránci žen, dětí a celé společnosti. V neomarxistickém pojetí jsou muži násilníci, potenciální škůdci, utlačovatelé, budovatelé nepřátelského a jedovatého prostředí. I naše národní kultura je považována za utlačují, protože údajně zvýhodňuje muže a utláčí ženy, které se díky tomu nemohou vymanit ze svého podřízeného postavení a rozvíjet se. Přistoupením k Istanbulské úmluvě vyjádříme souhlas s těmito předpoklady, které se současně stanou součástí právního řádu naší země.
Podle Istanbulské úmluvy je násilí, pokud se děje na ženách, prohlašováno za tzv. „genderově podmíněně“ a má prý „strukturální povahu“. To v překladu z jazyka neomarxistů znamená, že násilí na ženách se děje proto, že je tak zakotvené v naší kultuře, ve společenských rolích, kulturních institucích, v celém upořádání společnosti. Tuto společnost je tedy potřeba přetvořit, odstranit „škodlivé“ předsudky, genderové stereotypy, kulturní vzorce chování.
Istanbulská úmluva zakotvuje, že do tohoto úsilí o přeměnu společnosti musí být zapojena celá společnost, všichni občané. Musí dojít k zásadní převýchově a změně společnosti, k úpravě osnov na všech stupních škol, trestní právo se musí rozšířit o nové trestné činy, kdy u některých k trestnosti postačí pouhé slovní či mimoslovní projevy, které vytváří tzv. „nepřátelské, ponižující či urážlivé prostředí“ (tzv. sexuální obtěžování). Takovým „pachatelům“ bude možné nejen udílet tresty podle trestního zákoníku, ale také např. odnímat rodičovská práva.
Stát dle této úmluvy bude povinen zapojit do tohoto úsilí neziskové organizace, které se zabývají genderově podmíněným násilím mužů na ženách (tzn. prosazující neomarxistické vidění světa). Na plnění smlouvy bude dohlížen nadnárodní orgán (GREVIO), bude vytvořen informační systém, který bude shromažďovat informace o veškerých projevech „genderově podmíněného násilí“. Úmluva se dotýká i migrace a udělování azylu a zavádí tzv. genderově podmíněné udělování azylu.
Úmluva je z národního hlediska velice nebezpečný dokument, který nemá co dělat ve společnosti, která si chce chránit svoji národní kulturu, svébytnost a s ní spojenou svobodu. Úmluva špiní a zostuzuje muže, označuje je za zdroj útisku vůči ženám a zavádí byrokratické a trestně právní metody neustálého „přetváření společnosti“ směrem k fantasmagorické utopii neomarxistikých vizionářů a aktivistů. Jde jednoznačně o snahu o likvidaci národa a národní kultury a zavedení neomarxistické totality. Vláda a politici, kteří takovouto úmluvu podporují, se dopouští zrady na svém vlastním národě. Je povinnosti každého z nás se proti takovémuto zlu ozvat a nemlčet. Svoji kulturu si nesmíme nechat ničit. Naše země je náš domov. Žádný jiný nemáme.